Tak nám Izrael bombardoval syrský Damašek… Hoši netroškařili, zasáhli rovnou budovu syrského ministerstva obrany, kde sedí protagonisté přesně toho režimu, který si tak strašně moc přáli představitelé EU i Spojených států. Izraelský ministr obrany Kac to okomentoval velmi lakonicky: „tvrdé údery začaly.“ Hořce bych se zeptal, jestli teď budeme podporovat toho Goláního, co si teď říká Šara a nebo Netanjahua, který si z jižní Sýrie postupně uhryzává území… pro vlastní bezpečnost, samozřejmě. Pro co také jiného, že?

Zatímco na Blízkém východě zavládl rozpačitý a divný mír (který je ovšem pořád lepší než plnotučná válka v místě, kde vznikají ceny ropy), Ukrajina zmizela ze světového tisku tak moc, že Zelenského ani nevzali na summit NATO, kde se má rozhodovat i o jeho budoucnosti, rozhoduje se v luxusních klimatizovaných kancelářích o definitivní likvidaci evropského sociálního státu. Právě v těchto dnech se Evropa přihlašuje k zbrojním výdajům ve výši pět procent HDP.

Vmém dnešním článku se obracím na vojáky, záložáky, armádní nadšence, chciválky i Tomáše Zdechovského. Obracím se na všechny, kteří ještě nezešíleli a prostě jen nemají Rusko rádi, protože prostě udělali takovou zkušenost. Obracím se na všechny, kteří se připravují na (podle Fialy nevyhnutelný) konflikt s východní jadernou mocností. A vlastně se obracím i na všechny ostatní občany této země, obzvlášť ty, kteří mají syny, kteří právě dorůstají do jatečného věku vhodného pro zelený mundůr.

Je čas konat, vyhlašují různé blikotavé hvězdičky evropské politiky, bouchají do stolů a vyhlašují, že se Evropa musí probrat. Musí zbrojit, i kdyby to Danuši mělo bolet, musí po Fialovsku položit na stůl peníze i zbraně, musí poslat vojáky na Ukrajinu, musí být silná vojensky i ekonomicky, doteď jsme spali, ale ode dneška jsme se probudili… tedy, hned po tom, co jsme se rozbrečeli z tvrdých slov amerického Vidláka.