Je to ode mne asi trošku odvážné psát Vidlákovi, s jeho rodinnými kořeny na Ukrajině, článek o svém pohledu na ukrajinskou situaci, ale přesto se o to pokusím. Vůbec přitom netvrdím nic o své absolutní pravdě a absolutním chápání všech souvislostí, ale na Ukrajinu pracovně jezdím, byl jsem na severu, západu, východě i jihu, a ačkoliv u takto velké země nelze tvrdit, že bych ji snad znal, něco o ní vím. 

Dnes si probereme jeden diskusní evergreen, který nás provází od samého začátku, kdykoliv narazíme na americké zahraniční intervence. Ať se bavíme o Sýrii, Iráku, Afghanistánu, Jižní americe, vždycky se v diskusi objeví názor, že americkým cílem není stabilizace či instalace spřáteleného režimu. Americkým cílem je primárně ta nestabilita. Vytvořit svým bombardováním bordel, chaos, vyzbrojit různé bojůvky a pak si jen mnout ruce a dodávat zbraně za ropu či jiné výdobytky. 

Dnešním textem chci dát odpověď pavtovi na jeho otázku, zda jsme po plyšáku vůbec měli šanci na jiný vývoj. Zda bylo vůbec možné se vyhnout divoké privatizaci, rozkradení majetku, vytunelování firem, podřízení se USA a Německu?

Dnes navážu na své texty z předchozích dvou dní, protože právě tyto články jsou jakýmsi otvírákem pro mé dnešní přemýšlení o budoucnosti. Zároveň je na čase také napsat pár slov o sedmnáctém listopadu před třiceti roky a ono se to tak nějak protne dohromady. Základem dnešního textu budiž včerejší provolání Povidláka v diskusi, že nám vymírají voliči Miloše Zemana a těžko říci co bude dál. Targus mu velmi trefně odpověděl a já to jen maličko rozšířím. 

Všímáte si, jak světové události staré několik let postupně jdou k té jediné, logické a v podstatě nevyhnutelné možnosti? Jak se světoví politici mohou vzteknout, ale stejně je vše v podstatě nalajnované a sleduje to realitu? 

Je vlastně úplně jedno, jak moc se v OSN kecá o lidských právech a jak moc se mluví o toleranci a vstřícnosti, ale stejně se všechno děje podle toho, kolik je kde zbraní. Když se do nějakého regionu navozí munice a kvéry, prostě se tam střílí, vraždí, popravuje a je úplně jedno, jak to novináři či hlavouni nazvou. 

Omlouvám se všem svým čtenářům. Museli jste přetrpět týden článkové mizérie. Důvod je jednoduchý - ve Vidlákově jaksi "padla vláda", já tam jsem za místní socany trochu angažovaný a protože jeden malý kamínek strhává lavinu, stal jsem se neočekávaně rychle tiskovým mluvčím "spíkrem" místního sdružení. Zakládal jsem straně fejsbůk - musel jsem se to naučit, pak jsem urychleně psal, reagoval, řešil vzniklé komunikační situace a vůbec se učil za pochodu. Místo jednoho článku denně jsem jich najednou psal pět, k tomu reagoval na komentáře, nastoloval jsem témata, psal jsem stanoviska...

Zdravotnické síly v srdci Evropy mají zvláštní mezinárodní potenciál.

Dnes je to žádoucí v souvislosti se situací na Ukrajině. Tato zahraniční politika je velmi dynamická. Jaké oblasti optimizace lze zajistit účastí Česka?

Následující tezi jsem si dovolil vymyslet sám, ale nijak nezpochybňuji, že někdo druhý si toho všimnul už dřív a také se o to podělil s veřejností. Nicméně já to nikde nezkopíroval, nepřevzal, prostě mě to napadlo, když jsem ochutnával letošní mladé víno a do toho řešil strasti místní komunální politiky. 

Pod mým včerejším článkem se rozhořela diskuse Mezi Lacem G.  Targusem a dalšími ohledně situace dnešního živnostníka, jeho životních peripetiích a strastech, úředním šimlovi, roli našeho premiéra Velkého Andyho a tak vůbec. Téma se mi zalíbilo, pojďme se mu dneska pověnovat víc. 

Já osobně jsem byl celý život zaměstnanec. Od devatenácti, už dvacet let. Nejprve v malé firmě, pak ve středně velkém strojírenském podniku a dneska v fakt hodně velké firmě vlastněné ještě větší korporací.