Dnešní článek jsem uvedl termínem od našeho nového čtenáře (a autora) Alefa Nuly, kterého tímto oficiálně vítám na Kydech. Jeho první článek dostanete naservírovaný v sobotu. Dnes to ale bude právě o Velkém Bocianovi - našem drahém premiérovi, který všem politikům v republice předvedl, co to znamená mít tah na branku.  Od posledního zdrbnutí našeho Andrejka už uběhl nějaký čas během kterého jsme se o něm zase hodně dozvěděli a tak bych řekl, že je načase ho zdrbnout znovu.

Tak nám světová média oznámila, že Tálibán se dohodl s USA a podepíší příští týden mírovou smlouvu. Po devatenácti letech války a bambilionech dolarů zjistili tam ve Washingtonu, že teda jako nic. 

V Německu se našel tentokrát bílý magor, který se pustil do boje za svou pravdu po vzoru islamistů. Měl legálně drženou pušku, vybral si místa, kde se shlukují "nepřátelé" a pustil se do nich. Udělal to stejně jako to dělají islamisti - střílel jako obvykle na obyčejné civilisty, kteří se nemohou nijak bránit. Jako obvykle se vyhnul střelbě do státních představitelů i do ozbrojených složek. Od islamistů se v podstatě lišil jen tím, že nějak nespoléhal, že ho z toho Alláh vyseká a prostřelil si hlavu rovnou sám. 

Když se střílí z houfnice, tak granáty prakticky nikdy nedopadnou na stejné místo. Dopadají do cílového prostoru s určitou odchylkou. Existuje na to celá věda, která se jmenuje balistika. Z jejích pouček je možné vydefinovat určitý prostor do kterého dopadne většinové procento všech střel, ale stále některé letí i mimo. Válka pak znamená především zajistit, aby bylo dost střel na to, aby onen prostor dostatečně rozstřílely na hadry. 

5.2.2019 – DJT hrozí, že do Venezuely pošle své komandos. Situace zde je docela nepřehledná, země je rozdělená na příznivce Madura a Guaidóa a svět, jak se zdá, je rozdělen stejným způsobem. Západní země mají zjevně jedinou starost – hlavně nebýt na stejné straně jako Rusko a Čína. * Petříček má ve věci Venezuely za to, že G. je OK, standardně zvolený prezident M. musí od válu. Babiš ho neokřiknul, zato Zeman míní stejně jako zamini, že nezvolený G. je naprosto v pořádku, zato zvolený M. je zcela mimo mísu.

Můj dnešní článek bude ošklivý. Budu nadávat, křičet, budu vzteklý a budu obrazně řečeno třískat vším co mi přijde pod ruku, budu zlej i na děti a můj vztek schytají zřejmě i ti, co si ho vůbec nezaslouží. Prosím čtěte dnešní článek právě s tímto vědomím. 

Začnu jedním biblickým příměrem:

Vážení, dnes mám pro vás něco nečekaného. Dostal jsem Scallopův text ke zveřejnění. Tímto Scallopa zařazuji mezi autory Kydů 
a doufám že to nebude poslední článek. 
 
Scallope je to Vaše:  
 

K tomuto článku mě vyprovokoval text "Taktika přátelství".

Dnes se přeneseme do Německa, které s krátkou čtyřicetiletou výjimkou značně spoluurčuje a zasahuje do našich osudů už tisíc let. Běžně se říká, že jsme sedmnáctá spolková země, naše ekonomika je na té německé ultrabrutálně závislá, naše politika je do značné míry určována německými nápady a i když dojčlandům značně sekundují amíci, pořád bych si myslel, že naše politické neziskovky jsou víc placené z Berlína než z Washingtonu. Stejně tak si myslím, že v první řadě nás ovlivňují německé volby a pak teprve ty naše. 

Dnes začnu příhodou, která se mi stala minulý týden. Volal mi kolega na kterého přišla Hygiena... Páni úředníci změnili svůj právní názor (výklad zákonů a vyhlášek jednotlivými úřady, to je na několik článků samo o sobě) a obilné silo které má  v péči ze dne na den emituje nadlimitní množství prachu. Silo samozřejmě emituje prach pořád stejně už ode dne, kdy ho postavili. Navíc je velký zájem co nejvíc prachu zachytit, protože se dá dobře prodat a je z něj větší marže než z obchodování s obilím.