Minulý týden jsem se bavil s jedním svým kolegou - dodavatelem technologií z Brna. Už jsem tu o něm psal, je to ten chlapík, co napůl patří  společnost vyrábějící zařízení pro skladování obilovin s obratem cca 150milionů korun ročně (ale nízkou marží) a ve svém volném čase sedá na traktor a obdělává sedmdesát hektarů po dědečkovi. Je výjimečný v tom, že těch 70ha vlastní a takřka nic si nepronajímá. Díky tomu si nemusí platit nájem a je finančně odolnější, když přijde nějaký hubený rok. 

V minulých týdnech jsem velmi často komentoval situaci na Ukrajině a myslím, že jsme tamní reálie prokydali ze všech stran. Všichni vidíme tu neustálou eskalaci napětí. Člověk by si skoro řekl, že když už tam navezli tolik zbraní, tak je také použijí. Prostě to nemůže dobře dopadnout a pokud z tohoto mračna nezaprší, tak to bude vlastně obrovské štěstí. 

Neslyšeli jste o Natchez Trace (Natchezská stezka)? No, to nejste sami. Já se o ní dozvěděla až když jsme sem poprvé přijeli. Byla to stará indiánská stezka, později využívaná i vládou Spojených států protože umožňovala rozvoj pohraničí (Louisiana v té době ještě patřila Francouzům). Podél stezky vznikaly obchodní stanice a první osady, z nichž vznikala městečka, která existují dodnes. Stará Natchez Trace ztratila hodně na svém významu, když se zvýšenou měrou začala používat lodní doprava po řece Mississippi.

Tisíckrát jsem si během posledních dvaceti let umiňoval, že sepíšu některé svoje postřehy o krachu českého zemědělství podle svých zkušeností a prožitých situací.  Nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Všechny moje názory a úvahy jsou ryze subjektivní, zcela zaujaté a tak naprosto nekorektní, navíc poznamenané mou profesí v počítačové branži.  Téměř třicet let jsem pracoval jako programátor a později takzvaný analytik informačních systémů ve specializovaném podniku na zpracovávání informací v zemědělství, a to navíc pro jeden velký úřad.

... a opravdu bych chtěl udělat to, co mu vnucují západní novináři i politici - totiž obnovit sovětské impérium a získat do špinavých drápů Ukrajinu, tak....

A o tom bude dnešní článek. 

Víte, mně se hrozně líbí ten dialektický rozpor. V jeden den si v jednom médiu můžete přečíst o tom, jak se Rusko rozpadá, jak nezvládají inflaci, jak se všechno Putinovi vymyká z rukou, jak jsou na něj lidé naštvaní... a vzápětí si přečtete o ruských zlatých rezervách a po zuby ozbrojené armádě vybavené nejmodernějšími zbraněmi...

Hele, já jsem o tom vlastně psát nechtěl, protože mě nějaký Farský odlétající na fulbrajtovo stipendium přijde tak příznačná věc, že na tom není co komentovat. Už těsně po volbách jsem psal vícero článků na téma, jak tu ti noví budou bačovat, jak rozvrtají všechno co alespoň trochu fungovalo a velmi brzy se ukáže, je to jeden arogantní hajzl vedle druhého.  

Chtěl bych ještě chvíli pokračovat v úvahách o současném evropském geopolitickém kolbišti, kde se nám potýkají Rusko a USA někde v prostoru Ukrajiny. Mám tam půlku rodiny, tak mi tamní situace fakt není lhostejná. V poslední době se hodně tlačí na pilu, na Ukrajinu se posílají zbraně i zahraniční vojáci a i přes jednání na nejvyšší úrovni není vidět žádný pokrok, který by situaci uklidnil. 

Nedávno jsem psal článek ve kterém jsem se zamýšlel nad nutností vyskočit z rozjetého EU vlaku dějin, protože už tak nějak všichni tuší, že koleje brzy skončí a nastane náraz, jaký tu už dlouho nebyl. Poukazoval jsem na to, že varovné signály už dávno nepřicházejí jen od starých hloupých, ošklivých xenofobních čecháčků, co nikdy nebyli ani v Praze, ale stále častěji to můžeme slyšet i od bývalých ojrohujerů... Keller, Zahradil, Vondra a další... Já sám sleduju celou řadu fejsbůkových profilů a zírám kolik pravdoláskařů se začíná děsit toho, co volili. 

Krátký registrační úvodník: 

Nejlépe to celé zhodnotil Havran57, když se u mě hlásil o registraci a parafrázoval u toho slavnou hlášku z Marečku podejte mi pero: "stejné chyby stejné známky". V našem případě pak platí: Společná registrace - společná cela.  

Já chci dneska jen říci, že registrovaného uživatele od neregistrovaného poznáte snadno - jeho jméno je uvedeno tučným písmem. 

Než přejdu k povídání o Tennessee, ráda bych se s vámi podělila o malou úvahu. Před nějakými 10 dny zemřel americký herec Sidney Pioitier.  Shodou okolnosti jsem se týden předtím dívala na film, za který získal Oskara - Lilies of the Field. (Máte-li chuť, zkuste se na to mrknout.