Zrovna jsem si přečetl článek pana Tomáše Vodvářky „Miloš Zeman a soudní moc“. Článek začíná takto: „Demokracie stojí na třech pilířích: zákonodárné, exekutivní a soudní moci. Pokud této trojnožce jednu nohu uřízneme, každý ví, jaká bude její stabilita.“  Hlavní myšlenkou článku je kritika toho, že president ohrožuje nezávislost moci zákonodárné tím, že hovoří s představiteli justice o živých soudních případech.

Pro všechny, kteří považují církve za zbytečnou přítěž dnešní společnosti a mají radost, že sněmovnou prošlo zdanění církevních restitucí, mám špatnou zprávu. Ještě nás čeká dlouhá předlouhá právní bitva do které se zapojí senát, ústavní soud, církve, neziskovky a další instituce a jak to dopadne, to se dneska ještě neví. Rozhodně to nebude brzo. 

Fakt mi to trvalo. Dumám nad tím už šest let. Jakou taktiku to ten Zeman vlastně má? O co mu jde? Proč dělá to co dělá? A myslím, že jsem na to konečně přišel. 

Došlo mi to minulý týden, kdy jsme se dozvěděli, že BIS se ve své zprávě nejen zmiňuje o ruském a čísnkém vlivu, ale také mluví o tom, že se ve školách učí ruská či sovětská verze dějin (oni sami nevědí, jestli je ruská nebo sovětšká) a že je to špatně. Také jsme se dozvěděli, že třídní kverulanti, co nevěří v posvěcený výklad dějin, jsou většinou jedničkáři a učitel se musí moc učit, aby s nimi udržel krok. 

Britové měli kdysi svou doktrínu zahraniční politiky, která říkala, že na kontinentě nesmí vzniknout hegemon, který by je mohl ohrozit. Proto po celé své dějiny intrikovali proti silnějšímu, spojovali se se slabším a pokud ten slabší zesílil, klidně se spojili se starými nepřáteli proti starým přátelům a pak zase naopak. V průběhu dějin podporovali nejčastěji Francii proti Habsburkům, Habsburky proti Rusku, Německo proti Francii, Prusko proti Rusku, Rusko proti Francii, diktatury proti demokratům, demokraty proti diktaturám, nacisty proti bolševikům...

Než budeme dnes pokračovat v nastoleném tématu, ještě pár slov k včerejšku:

Je dobře, že se Pavt pustil do článku o Ukrajině. V poslední době je ticho, ale situace je tam stále vyhrocená a je vhodné na to myslet.

Pavte, je to vaše:  

Představte si, že je rok 2013. Je před volbami. Babiš ohlásil kandidaturu. Vy mu hlas nedáte. Skoro nic o něm nevíte. Oblepil republiku bilbórdy, hláasí se k němu kdejaký umělec, samozřejmě hlavně za peníze. V této chvíli je taková další Strana zelených, Věci veřejné, nebo jiná podobná strana. Také už se nemůže dívat na ten bordel a tak slibuje změnu. 

Těsně po referendu o brexitu jsem pro Kosu napsal článek, že se mi moc líbí britský humor. Referendem o brexitu britští voliči zničili více politiků než by to dokázala jakákoliv korupční aféra.  Na smetiště dějin se odporoučel Cameron, který pánubohu tykal, protože mluvil se sobě rovným, vzápětí odešel i Ralph Wigum britské politiky Boris Johnson. Nigel Farage jako hlavní příznivce brexitu ze sebe udělal debila, když rezignoval jako šéf své partaje.  Těch politiků bylo podstatně více, jen o nich běžně neslýcháme, protože je neznáme. 

Motto:

Už delší dobu používám pro psaní Nerudovu metodu. Když mě něco napadne, vytvořím si příslušné heslo a zapíšu si to. Když mě za čas napadne něco dalšího, připíšu to k tomu. Oproti Nerudovi mám výhodu, že to nemusím psát do kartotéky na lístečky, ale mám to pěkně přehledně v počítači. Kdykoliv nalezitelné podle libovolného klíče. A oproti Nerudovi mám i nevýhodu - neumím psát jako on, takže jsou mi moje postřehy zpravidla k ničemu.