Krátký válečný úvodník:
Tak co, probudili jsme se ještě do míru? Nebo to fakt začalo? Něco jak rádio Jerevan:
Otázka: Je pravda, že dneska zaútočily síly Ruské federace na Ukrajinu?
Opověď: V podstatě ano, až na to, že zaútočily síly Ukrajiny na Donbas.
Pokud je mír, můžeme se věnovat dnešnímu textu. Pokud není, pokusím se co nejdříve reagovat.
Včera přibyl do ukrajinské mozaiky další střípek - nejbohatší ukrajinec Rinat Achmetov (to je ten, co mu doopravdy patří Donbas) vyvezl ze země rodinu a sám už je v trapu asi čtrnáct dní. Stejně tak zemi opouštějí soukromá letadla zbohatlíků i milionářských poslanců. Zpráv je docela dost a zdá se, že primárně zdrhají oligarchové z proruského východu země, ale ani ti západní nezůstávají úplně pozadu. Ještě dříve odjeli diplomati a osádky ambasád.
Hele, neznáte někdo nějakého toho Ilumináta, který to všechno tady v Evropě řídí? Nebo nějakou tu jejich tajnou radu, Bilderberg, Římský klub, Rotariány, Jezity, Rozenkruciány, Zednáře, židovské či židobolševické spiknutí, Sorose, nebo co já vím ještě. Jde mi o ty, kteří Lipavskému nařídili, aby dělal šaška na východě Ukrajiny a on tam fakt jel a toho šaška dělal. Jde mi o ty, kteří na post ministryně zahraničí v Británii posadili tu uvědomělou soudružku, která ani netušila, že Voroněž je v Rusku.
Krátký vysvětlující úvodník:
Dnes jsem se odmlčel, protože jsem o den dřív měl velmi povedenou zabijačku, která se protáhla do tak pozdních nočních hodin, že se protáhla vlastně do brzkých ranních hodin. Dnešní článek jsem měl ze tří čtvrtin napsaný, ale prostě jsem neměl čas ho dotáhnout do konce. Na to jsem se příliš dobře bavil a ještě lépe si vydělal.
Tak mi to prosím odpusťte, prostě jsem si vyhodil z kopejtka a nebyl jsem schopný (ani ochotný) udělat nic, abych vás alespoň upozornil.
A teď už dnešní text:
Tak jsem si včera se zájmem přečetl rozhovor s pirátským ojroposlancem Mikulášem Peksou o henté skvělé zelené budoucnosti. Článek se včera objevil několikrát v diskusi a protože opravdu stojí za to, zde ho máte:
Přátelé, musím se vám k něčemu přiznat. Já být Putin, tak asi opravdu neodolám vábení svých imperiálních pudů a prostě na tu Evropu zaútočím. Včera jsem si přečetl, kolik ruských lodí se zúčastní plánovaného cvičení v Černém moři... teda ve všech mořích. Pak jsem si ve zprávách poslechl, že jen v Bělorusku má gosudar třicet tisíc mužů a sám vím, že na západních hranicících má 400 tisíc mužů (kéž by jen sto tisíc, jak pořád vykřikují naši nesmírně chytří a stateční novináři). Porovnejte to s tím ohromně velkým konvojem armád NATO, který má letos projet Českou republikou...
Heleďte, já pro dnešek přestanu s tím věštěním apokalypsy. V poslední době mám ze sebe pocit, že mě musíte vidět jako zachmuřeného opelichaného krkavce, který sedí na poslední větvi uschlého stromu, obzor za mnou je temný jako před blizzardem a moje černé oči jasně říkají, že ať dopadne zápas jakkoliv, mrchožrout si přijde na své.
Dnes chci snít. Stalo se mi něco, co zažívám jednou za čas a mám chuť se z toho vypsat. Začít ale musím před pětadvaceti roky.
Dnes si po dlouhé době pokecáme o kovidu. Asi to ještě není naposled, ale rozhodně se toto téma bude postupně vytrácet spolu s epidémií. Můj prozatím poslední článek na toto téma hovořil o tom, že ten Omikron u nás vlastně ani nerozpoznáme a i když se nenaplnil úplně, kromě velké epidemie pozitivních testů už se vlastně nic vážného nestalo. Omikron byl sice nakažlivější, ale mnohem méně vražedný než ty přechozí varianty. A teď klesá už i on.
