Znáte zákon padajícího lejna, že? To nadřízený seřve podřízeného, ten je samozřejmě naštvaný, tak seřve bezdůvodně zase svého podřízeného, ten si zchladí žáhu zase na někom, kdo je o stupínek níž, ten pak doma seřve manželku, ta seřve děti a ty nakopnou psa. U psa se to zpravidla zastaví, protože ten jediný v celém řetězci nebývá pomstychtivý.
Zneužil jsem své krásy, chytrosti a mládí, abych se pokusil zavelet Vidlákovi, o čem by měl JEDINĚ SPRÁVNĚ psát.
Vidlák mne i mé přání rovnající se téměř rozkazu odpálkoval, řka, že umím mačkat písmenka na klábosnici takměř stejně vznosně, jako jeho maličkost.
Samozřejmě že kecám. Prostě mi odepsal, že nestíhá a témat má přehršli, tudíž nechť se laskavě pokusím namáhat já sám.
Tak jsme se v uplynulých dnech dozvěděli, že v Nigeru došlo ke státnímu převratu, armáda sesadila profrancouzského prezidenta, zakázala vývoz uranu a zlata a… zřejmě pozvala do země Wagnerovce. Francie se ještě chvíli pokusila harašit zbraněmi, mluvilo se invazi, protože převrat se smí dělat je ve prospěch Západu. To je vždy legální. Když je převrat v neprospěch Západu, tak jsou automaticky ohroženy henty hodnoty a může se klidně humanitárně bombardovat…
S velkou chutí (a ještě větším zadostiučiněním) jsem sledoval, co se stalo v ODS, když Jan Zahradil vypustil malý kontrolní balónek ohledně koaliční spolupráce Modroptáků s hnutím ANO. Zahradil je ještě ze staré školy, navíc v politice bude pomalu končit, na eurokandidátku už se znovu nechystá, takže si může dovolit mluvit.
Vposledních dnech jsem vedl několik debat na téma Alternativy. Pokaždé, když napíšu nějaký článek, že je vše na dobré cestě, že jsme udělali nějaký pokrok vpřed, že všechno není úplně ztracené, vždycky se najdou tací, kteří to okamžitě začnou zpochybňovat. Alternativa je jen malá hrstka lidí, je to jen fejsbůková sociální bublina, co se jeví větší, než doopravdy je, má naprosto marginální volební podporu a vlastně se jen tak ujišťuje mezi sebou, že příště to bude lepší. Vynechal jsem něco?
Dnešním textem ukončím tento válečný týden, který byl pro mě pozitivnější, než jsem si ještě v pondělí myslel. Svět alespoň na chvíli nebalancuje na okraji jaderného armagedonu, Ukrajina byla vykázána do patřičných mezí… ne, svět se nestal lepším místem, ale naši papaláši alespoň na chvíli přestali hasit oheň benzínem a ukázali touhu ty nasyslené miliardy pěkně prožrat, propít a proinvestovat. A to by se v jaderné zimě dělalo poněkud obtížně.
Děcka, já si teď o víkendu tak krásně vyčistil hlavu… Půlroční maraton alespoň na chvíli skončil a když jsem teď zhodnotil sám sebe, jak se mi to podařilo, tak jsem se drze ocenil docela vysoko… dosah na fejsbůku je přes 200 tisíc čtenářů každý měsíc, k tomu Kydy, Litterate, rubriky na Parlamentních listech, Prvních zprávách i na Sputniku… Potěšily mě komentáře, že jste měli absťák, když jsem dva dny nepsal, ale víte, já měl absťák taky. Ono nám to dohromady fakt funguje moc hezky. Já na vás článek, vy na mě komentáře. Děkuji vám za to.
Myslím, že nám současné události ve Francii celkem hezky ukazují, proč tam všichni tak moc potřebují, aby se o henty migranty v rámci povinné solidarity postaral někdo jiný. Mají tam poněkud problémy… Jejich hořlavé, výbušné a hlasité kulturní obohacení jaksi už překonalo jobovky z Ukrajiny a Zelenský má co dělat, aby připomněl evropským hodnotám, že za EU se bojuje u Kyjeva a nikoliv v Paříži.
Přátelé, je to vážné! Včera se mi zdálo o Pekarové Adamové….
Vlezla mi do snu. Seděl jsem v čekárně někde u doktora, sestřička mi hlásila, že léky nejsou a Markétka mi vysvětlovala, že je to moje vina. Kdyby nebylo nás dezolátů a dezinformátorů, bylo by léků dost. Naštěstí jsem ještě nevěděl, jak se rozplakala v senátu při projednávání manželství pro všechny. Toho obrazu se totiž hned tak nezbavím a i tak to byla docela noční můra.
Můj dnešní článek je antitezí včerejšího. Ne proto, že bych změnil názor. Všechno, co jsem řekl včera, to si myslím i dneska. Ale vzpomněl jsem si na jeden z prvních článků, který jsem napsal na Vidlákových kydech. Tenkrát jsem se velmi ironicky a jízlivě ptal svého včerejšího mentora a učitele blogera Vlka, jestli mu někdo vůbec zbyl. Vlk tehdy napsal celou sérii článků, kterými tepal do lídrů naší politické scény. Ke každému měl spoustu (oprávněných) výhrad, každý měl dostatečný vroubek, za který si zasloužil, být nezvolen.
