Tak jsme se dozvěděli, že Izraelci bombardovali íránské velvyslanectví v Damašku. Není úplně jasné, o které budovy šlo ani koho přesně trefili, ale prý šlo o důležitého velitele Revolučních gard. Když jsem se to dozvěděl, přestal mi svět zcela úplně dávat smysl. K čemu je Izraeli, když se kromě Hamásu pustí do boje ještě s dalším nepřítelem zaráz? Vždyť tím jen posiluje jestřáby v Teheránu, aby nějak odpověděli, protože pokud to neudělají, ztratí tvář před svými lidmi a to je v muslilmské společnosti to nejhorší, co se vám může stát.

V uplynulých čtrnácti dnech jsem se zabýval zemědělským protestem a tak trochu jsem odkládal světodějné události, které byly velmi výživné a důležité. Je nejvyšší čas se k nim vrátit a trochu si je probrat. Je to už taková naše česká tradice, že to důležité se stane někde jinde a my k tomu přijdeme až na poslední chvíli. Takže:

Pamatujete, jak se loni začalo mluvit o rozšíření BRICS? Když se najednou ukázalo, že Rusko není izolované, ale naopak Putina vítají s královskými poctami takřka všude jinde mimo Západ? Když se začalo mluvit o jejich společné bance i společné měně? Nebo alespoň o společné zúčtovací jednotce? Profesor Budil BRICS označuje za určitou revitalizaci starých amerických myšlenek a receptů na rozvoj (Keynesiánství) a je vidět, že tato koncepce začíná být populární všude mimo americkou dominaci.

Takhle to bývá, ne? Cytokinová bouře… To prý zabíjelo lidi za covidu nebo za španělské chřipky. Organismus přehnaně zareagoval na realtivně malé nebezpečí, protilátky nebyly schopny rozpoznat, kdo je v těle nepřítel a kdo je přítel a tělo nakonec spustilo protokol „zabte je všechny bez rozdílu.“ Velmi snadno se ale může stát, že tělo kromě choroby nakonec zabije i samo sebe.

Sledujete události v Arménii? Jak v Náhorním Karabachu končí staleté arménské osídlení? Jak Azerbajdžánci hravě a snadno prolomili Arcahskou obranu a během jediného dne bylo hotovo? Jak arménský premiér Pašinjan nejprve zakázal jít Karabachu na pomoc a odmítl i pomoc z Íránu, aby pak vzápětí obvinil Rusko, že nezasáhlo? Zatímco samostatný Karabach končil svojí existenci, arménská armáda cvičila spolu s armádou USA. Zanedlouho pak Arménie ratifikovala tzv. Římský statut, díky čemuž i na jejím území platí zatykač na Putina. Rusko vzápětí „zakázalo“ dovoz arménských koňaků…

Řeknu na rovinu, že když začal azerbajdžánský útok na Náhorní Karabach, čekal jsem, že Arméni podlehnou. Azerbajdžán v uplynulých třiceti letech zbohatl na ropě i na kontaktech s Tureckem, zatímco Arménie lavírovala mezi Ruskem a Západem možná tím nejnešťastnějším způsobem. V podstatě se arménským vládám podařilo dosáhnout naprosté marginalizace sebe sama. Rusové raději začali přesměrovávat svoje obchodní koridory přes Kaspické moře (a Azerbajdžán), než aby se spoléhali na staré sovětské dopravní cesty do Íránu přes arménské území.

Přátelé, dnes začnu jedním příběhem z rodinné historie. Je důležitý k pochopení kontextu toho, co mám dnes na srdci. Moji pravidelní čtenáři vědí, že moje rodina z půlky pochází ze slezských reemigrantů, kteří odešli za Marie Terezie do tehdejšího Pruska, protože tam měli náboženskou svobodu. Když skončila Druhá světová válka, vrátili se zpátky do vlasti. Druhá půlka mojí rodiny pochází z Volyně.

Dnes budu pokračovat ve válečném týdnu. Vojenský bacil, který se mě chytil v sobotu, stále ještě nepustil a nutí mě k dalším a dalším úvahám na téma ukrajinské války. Ale asi by mě to drželo i bez zážitku s Andorem Šándorem… Poté, co jsem slyšel Řehku mluvit o velkém konfliktu Ruska a NATO, tak už nic dalšího ke štěstí vlastně nepotřebuju a začínám si přeměřovat sklep.

Zajisté, stejně jako já, sledujete situaci na kosovsko srbské hranici. Kosovské síly obsadily úřady v oblastech, kde v Kosovu žije srbská menšina. Srbové se samozřejmě nechtějí dát, tak protestují.