Jistě jste zaznamenali nejnovější kauzu hradního kancléře Vratislava Mynáře, která svými novinářskými dotazy a časem věnovaným v hlavních zpravodajských vstupech hravě překonala všechny draze nakoupené roušky, rekordní rozpočtový deficit, protichůdnost informací od vládních epidemiologů a vlastně úplně všechno. 

Já vím, že jsem jen Vidlák z vesnice, jehož obzor je omezen rostlinnou a živočišnou výrobou. Vím že nemám vysokou školu a pohříchu jsem zapomněl postupovat po kariérním žebříčku státní správy. Mým zaměstnavatelem není EU ani jakékoliv její hodnoty. Pracuju sice v korporaci, ale ona není nadnárodní a nemá sídlo na Kypru. Nejvýznamnější člověk se kterým se znám osobně a máme přátelský vztah je vidlákovský starosta. Je pravda že mám fotku jak se držím za ramena s Andrejem i s Bohušem Sobotkou, ale ani jeden z nich si mě určitě nepamatuje.

1.4.2019 – o víkendu se ve 2.kole volil slovenský prezident. Za zhruba 40% volební účasti bere výhru Čaputová, o které ještě před pár měsíci nikdo nic nevěděl,  i když – jak sama přiznala, v politice působí už rok a půl, no považte. Česká i slovenská kavárna jásá, že zas jednou „demokracie zvítězila“.  Když tihleti jásají, tak je zcela zřejmé, že to teda není žádné terno. * Slováci jednají s Američany o uzavření smlouvy o společné obraně, což je jinak řečeno dohoda o přítomnosti amerických vojáků a jejich rodinných příslušníků, a skladování zbraní a munice na slovenském území.

Tak nám koronavirus nasadil roušky a strhnul masky. 

Čekal jsi to, můj milý deníčku? Přiznám se ti, že já jsem to tedy opravdu nečekal, nebo – alespoň ne tak brzy. Nenapadlo mne, že se něčeho takového dožiju. Mlčky jsem předpokládal, že Západ – západní kulturní okruh – bude tak nějak tiše vyhnívat a jednoho dne se zřítí sám do sebe, podobně tak, jak se do sebe zřítily ty tři americké věžáky, i když letadla narazila jen do dvou z nich.

Tak nám ta epidémie pomalu končí. Počet nakažených nijak dramaticky nestoupá, plicních ventilátorů je dostatek ba nadbytek, roušky už vyvážíme do jiných zemiček okolo, kde ještě nemají zakrytou hubu. Počty mrtvých se ve statistice prakticky neprojeví a vlastně jediné, co v grafech zůstane, bude ta ekonomická recese. Jináč už se objevuje světlo na konci tunelu. 

A kdyby nepřišel, přišlo by něco jiného. 

Dnes navážeme na včerejší Pragmatikův článek. Ale nejdřív si povězme pár věcí, které se propíraly v diskusi. Máme v republice zhruba šest tisíc nakažených. Podle rakouských dat tu bude nerozpoznaných i těmi rozpoznanými sotva deset tisíc. To je každý tisící v populaci. Znát osobně někoho nakaženého je ještě spíše výjimka než pravidlo. Já například znám jen jednoho a není to žádný blízký příbuzný. 

Již delší dobu mám neodkladný pocit, že s námi a to celosvětově někdo hraje velmi temnou hru. Je to podobné jako v roce 2001, kdy spadly mrakodrapy v NJ. Samozřejmě vlivem nárazu letadla nemohly se zřítit ani náhodou, zvláště i proto, že založení a ukotvení staveb bylo v jedné z nejtvrdších žul, které existují. To je odpověď na námitku, že byly špatně založené (námitka některých statiků, kteří uvěřili oficiálnímu tvrzení, ale nedokázali se vyrovnat se svým odborným cítěním).Stejné stanovisko zaujal i americký svaz inženýrů.

Můj bratr se v posledních dnech stává studnicí moudrosti. Je už také na nějakém tom kurcarbajtu a protože bez blikajícího monitoru se mu těžko žije, sleduje cvrkot na internetu, pak mi zavolá a zhuštěně mi popíše, co se kde šustne. Díky tomu mohu v posledních dnech klidně zahradničit a farmařit a nepřicházím o nic důležitého. 

A tím je jiný život... 

To jsou totiž velikonoce a to je křesťanství. Ani Bůh neuplatňuje ekonomická měřítka na hodnocení lidského života. Nehodnotí se množství práce, které člověk vykonal. Nehodnotí se, kolik vydělal peněz. Oproti starým Řekům není život poměřován ani velikostí skutků, kvalitou vykonaného díla, ba ani silou myšlenek, které lidstvu zanechal. 

Lidský život má totiž přesně tolik ceny, kolik je ochoten někdo jiný obětovat ze svého života. 

Je sobota a já dneska sázím brambory, řepu a vlastně i všechno ostatní. Předpovědi slibují nějaký deštíček na neděli a pondělí a tak chci mít všechno v zemi. Včera a předevšírem jsem připravoval půdu a bylo to stejné jako loni. Sousedovi se za jeho frézou zvedalo mračno prachu, za mým rotavátorem vyskakovaly mokré hroudy a kousky hnoje, které by se ještě daly ždímat. Přitom na povrchu se už dělala tvrdá krusta a objevovaly se praklinky ze sucha. Pět centimetrů níže ale už bylo krásně vlhko.