Dělat víno v pivařské velmoci České republice a k tomu být způvodem ze západních čech nedaleko od Plzně a Chodové plané, to je docela sebevražda. Žádné rodinné zkušenosti, žádná předávná moudra, žádná zkušenost. Jeden místní vinař mi s přívětivým despektem říká, že to co já mám vypito, to on má nablito. Má pravdu. Doslova. 

Víno se očeše, přiveze do sklípku, vylisuje, šťáva se nalije do sudů či demižonů, nechá se vykvasit a je z toho víno... Toť v kostce postup výroby. Ale zkusme si ho rozebrat detailněji. 

Včera jsme probírali víno z hlediska vinohradnického a dneska to vezmeme z hlediska vinařského.  Jak udělat z vinné révy opojný nápoj, to se vymyslelo už velmi dávno. Víno hraje v tradici a historii lidského rodu velmi důležitou roli. Vínem se opil Noe, když vystoupil z archy v radosti nad tím, že má celou tu potopu za sebou. Vínem se omývaly rány, víno se pilo při hostinách, víno se ředilo, míchalo, parfémovalo, dochucovalo. Ve víně se přijímá krev Páně, víno se odlévá bohům, vínem se platí i uplácí.

Česká republika je pro vinaření hraniční oblastí. Na jih od nás se víno pěstuje všude, na sever od nás nikde. V naší zemičce je několik vinařských oblastí, kde se révě daří.  Česká republika má dobrý vinařský i vinohradnický zvuk a na světových soutěžích se naši vinaři umisťují mezi světovou špičkou.  V zemědělské produkci je nše republika průměrná, unikátní je jen ve víně a ještě více unikátní je v pěstování máku, ale o tom někdy jindy. 

Jak rychle se nám mění svět. Mám z toho trochu pocit, jako kdyby znovu začínal rok 89. Věčné pravdy se drolí jedna za druhou a to, co bylo před několika roky nemožné, to se stává realitou. Co si nikdo nedovedl ani představit, to je najednou naprosto běžné. Letošní osmičkový rok zase jednou zafungoval. 

Ve čtvrtek 14.6.  jsem zde vyhlásil anketu na téma Kdo je vidlák veden tím, že vidlák zde v jendotlivých článcích poskytl už tolik údajů o své osobě, že jeho osobnost není zahalena tak neproniknutelným závojem tajemna, jak by se některým čtenářům mohlo zdát, ale ve skutečnosti jde o osobu, kterou Vidlák obvykle nazývá zájmenem v první osobě. :-) 

V posledním seriálu o žních došlo v diskusi několikrát na případnou katastrofu při které by se rozpadlo zásobování a co by to mohlo znamenat, jaké by to mohlo být. Dovolte abych k tomu přidal Vidlácký pohled. 

Tímto článkem jsem před pěti roky debutoval na Kose. Jako insider v Českobrtarské církvi evangelické jsem se zamýšlel, jak asi dopadnou církevní restituce. Teď po pěti letech na tom nemusím změnit ani řádek. Tenkrát se ten článek jmenoval: 

Klidně jim ty peníze dejte...  

Nedávno se ve Vidlákově chlívku probíral dopis Synodu Českobratrské evangelické církve, občas na církve „narazíme“ v diskuzích a momentálně „jsou na ráně“ zdanění restitucí, což je věc, která se znovu dostává do popředí. Měla bych pár čísel k zamyšlení.

Včera jsme rozebírali mletí mouky, dnes kruh uzavřeme a povíme si něco o pečení chleba. Pořád je to nejzákladnější potravina. Ať máte ledničku zásobenou jakkoliv, doma zpravidla vždycky nějaký chleba či rohlík je. Chleba se nepřejí, dá se jíst na sladko i na slano. Dá se jíst i starý a je to jeden z nejstarších dotovaných výrobků. Například můj ukrajinský dědeček chlebem krmil prasata. Maso v krámě nebylo, ale chleba být musel i v těch nejhorších dobách a musel být za rozumné peníze i pro chudé. 

Po světodějných událostech na G7 a v Singapuru se zase vraťme na českou půdu a pokračujme v seriálu, protože žně jsou nedaleko. Dnes si probereme, jak se vlastně dělá ta mouka.