Když se dívám na světové události posledních dní, začínám mít pocit že demokracie je v posledním tažení. Víte, dlouho jsem nechápal, proč vlastně ty dávné demokracie zanikly, proč byly nahraženy různými diktaturami a kupodivu málokdy se tak stalo nějakým zásahem zvenčí. Mnohem častěji se vláda lidu s lidem a pro lid tak nějak sesypala zevnitř. 

Poslední roky mi dávají víc odpovědí než bych si přál. 

Demokracie hyne na úbytě, protože ji nikdo vlastně nechce. 

Nejprve krátce na úvod...

Ano, jsem poněkud připraven na případný problém se zásobováním, výpadek v dopravní obsluze, ba dokonce bych nějakou dobu vydržel i při  výpadku elektřiny. Ale i s plným rancem štěstí bych svou osobní výdrž odhadl asi tak na čtrnáct dní. Pak už by začalo být ouvej i vesnickému Vidlákovi. 

Dnes se budu opírat především o vzpomínky našeho dědečka, který byl právě jedním z posledních vesnických diktátorů, který ještě měl v rukou život (i smrt) nejen členů své rodiny, ale i čeledínů a děveček. Do družstva vstoupil sám a dobrovolně, byl z něj vyloučen a tu delší část života strávil jako krmič prasat. Zůstal poněkud v závětří a jako nezničitelný relikt přežil až do dnešní doby.

Jak možná někteří ze čtenářů Kydů zaregistrovali, byl jsem loni nucen lehce změnit profesi. Zatímco jsem se několik dekád nepřetržitě válel v autě, nyní se válím pod auty. Výhodou je skutečnost, že už nemusím několikrát denně šplhat do výše tří metrů, nýbrž si lehnu do přízemí. To jest na zem a skoro rovnou tam, kde mne to napadne. 

Tedy je pravdou, že mne vždy napadne místo asi tak o metr dál, než je potřebné, abych při tom mohl pracovat. Ale jako bonus za to polehávání dokonce beru peníze.

Tato poměrně lehká práce má ovšem několik nevýhod: 

Stejně jako náš hojně citovaný bloger PetrKubáč, i já mám rád dobu před První světovou válkou a troufám si tvrdit, že nebýt právě těch let válečných, mohli jsme dnes mít společnost mnohem spravedlivější, férovější a přehlednější. Ne, nechtěl bych žít v roce 1900 ani v Rakousku, ani v Německu a už vůbec ne ve Spojených státech nebo Rusku. Doba to byla tvrdá a skutečnými vládci nebyli monarchové, ale domácí diktátoři, kteří měli téměř absolutní moc nad svými manželkami, dětmi i posluhovačkami. 

Moje osobní vidlácké krédo zní, že se musí kydat. Platí to pro jakékoliv lejno. Skutečné, duševní, symbolické, slovní, i jakékoliv jiné. Není to zase až tak triviální úvaha, proto mi dneska dovolte rozvláčnější článek u kterého vlastně ani nevím jestli bude dostatečně srozumitelný. Budu nucen používat neslušná slova, ale bez nich bych musel text příliš okecávat. Odpusťte mi to prosím. 

Abych řekl pravdu, Luboše Xavera Veselého jsem znal jen podle jména. Moc lidí se Xaver nejmenuje a tak vám takové jméno utkví. Podobně jako Jiří X Doležal. Od obou dvou jsem tu a tam něco četl, zahlédl je v televizi nebo na internetu, ale kromě toho jejich jména mi v duši žádnou velkou brázdu nezanechali. Když jem si dal jejich jméno do vyhledávače, zjistil jsem o nich kupu věcí, které jsem vůbec nezaznamenal. 

Někdy před patnácti lety jsem od jednoho kamaráda dostal poměrně podrobný návod, jak založit neziskovou organizaci. Tenkrát jsem se pokoušel o historický šerm a chtěl jsem na to dostat nějaké dotace. Návod jsem prostudoval, napsal podle něj stanovy, ty jsem zaregistroval na ministerstvu vnitra a ejhle... měl jsem s kamarádem Ekonomickým migrantem vlastní neziskovku na kterou jsem jednou dostal od města dotaci pět tisíc korun a pak se mi narodilo první dítě, pak druhé a pak už nebyl na nějaké mávání mečem čas. 

Vy, co mě čtete pravidelně víte, že jsem zlehýnka angažovaný za SOCDEM ve vidllákovské komunální politice. Některé mé postřehy z tohoto soudku jste si již mohli přečíst. Víte, my tu ve Vidlákově máme mezi socany moc pěknou sešlost. Pravidelně se scházíme, náš lídr s námi opravdu všechno probírá a naše politické touhy, sny, taškařice i taktiku řešíme pěkně kolektivně jako za starých dobrých časů. U stolu se mnou sedává Matka, Povidlák a Ekonomický migrant. Čtvrtina vidlákovských socanů včetně mě čte tento blog...  

Tak už je to tady... na čínský koronavirus prý v Thajsku zabrala kombinace existujících léků.  Než jsem to stihl naťukat, už s tím přišly i Novinky a ještě dřív to věděl už Ládik.

Pacientka údajně byla po 48mi hodinách od podání léku bez viru...

Tamiflu  je na skladech farmaceutických společností od předchozí epidemie SARS, ptačí chřipky, prasečí chřipky... já už vlastně ani nevím a v podstatě je to jedno. Ostatní léky se používají k léčbě AIDS. Společné mají to, že jsou příšerně drahé..