Vidláku, ty jsi byl ještě nedávno ohledně vývoje optimista, ale teď, v poslední době jsi nějak změnil názor. To mi řekl jeden kamarád, se kterým jsme si o víkendu krátce telefonovali. Ano, byl jsem ten, který zhruba do konce roku 2025 viděl světlo na konci tunelu. Pořád tu byly nějaké záchytné body, pořád existovaly výhybky, na kterých se dalo tím naším českým i západním vláčkem změnit směr.

Minulý týden jsem psal několik textů o tom, jak náš úpadek stále zrychluje, přehoupává se přes okraj propasti a je stále menší šance to zastavit. Za pár dní uvidíme, jak moje teze fungují v praxi, protože se bude schvalovat státní rozpočet se schodkem 310 miliard a já bych se skoro vsadil, že ho prezident nebude chtít podepsat. Ano, já vím, že Stanjura si čísla vycucával z prstu. Já vím, že Schillerová teď udělala, co mohla, aby ten bordel dala trochu dohromady, ale ten třistamiliardový schodek je prostě symptom.

Asi znáte to biblické podobenství, kdy hospodář na svých polích zasel dobré osivo, ale když vzešlo, ukázalo se, že jeho nepřítel mu tam v noci rozházel plevel a ten rostl spolu s oním dobrým obilím pohromadě. Služebníci majitele chtěli jít a koukol vytrhat, ale on jim to zakázal, protože by spolu s koukolem zničili i spoustu rostlin dobrého obilí. Musí se prostě čekat na sklizeň a pak od sebe oddělit dobré od zlého. Do té doby je to v podstatě marný boj.

Polovina občanské společnosti je to, že kritika směřuje zdola nahoru. Od lidí k politikům. Od lidí k vládě. Lid si může vládu vyměnit, má právo jí vidět pod ruce, má právo ji kritizovat, třeba i neoprávněně. Vláda naopak nemůže rozpustit lid a zvolit si nový. Vláda tu není od toho, aby svůj lid vychovávala, ale aby prováděla umění možného.

Zatímco svět (a obzvláště Izrael) je ve stavu pohotovosti, protože výsledek mocenské přetlačované v Íránu v podstatě určí velikost současné americké moci, vrátíme se v jednom článku k nám na náš domácí píseček, protože v tomto týdnu se bude hlasovat o důvěře vládě, čímž bude završen celý proces předání moci, ve kterém nakonec Filip Turek ostrouhal a i nadále zůstane terčem pravdy a lásky, protože je vyhodnocen jako nejslabší článek vládní jednoty. Tož využijeme klidu před blízkovýchodní bouří a prokydáme si domácí politickou situaci.

Tam to celé začalo, přátelé. Tam začala demontáž světového řádu založeného na hentěch pravidlech, která ovšem museli dodržovat jen ti slabší, co prohráli Studenou válku. Ti silnější prostě byli silnější a nemuseli dodržovat nic. Pravidla byla jednoduchá. Když nějaký povstalec bojuje proti Rusku a nebo přátelům Ruska, je to národní sebeurčení. Když nějaký povstalec bojuje proti USA nebo přátelům USA, je to terorismus. Dokud Bin Ládin bojoval proti Sovětům v Afghanistánu, byl hrdina. Dokud bojoval proti Srbům v Bosně, byl hrdina. Když pak začal bojovat proti USA, stal se z něj terorista.

Věříte někdo v německé znovuvyzbrojení? Friedrich Merz přednedávnem ohlásil obrovský balík peněz a dokonce říkal něco o tom, že zbraně musí dodávat německý průmysl a ne ten americký. Pokud to vzbudilo rozruch, tak v Polsku, které teď v této chvíli má nejbojeschopnější armádu v Evropě… za cenu vysokého státního zadlužení. Jinak to nikoho ze židle moc nezvedlo.

Přátelé, pojďme si v tomto předvánočním čase říct bez emocí, jak si naše zemička i Evropa stojí. V dalších dnech bude stát za to, vyslovit svá přání i naděje, za týden dojde dokonce i na předsevzetí, ale dnes mi dovolte vidlácký komentář k aktuálním událostem, které nás budou příští rok ovlivňovat víc, než bychom si přáli. A protože jsme v posledních dnech měli i nějaké stíny v ráji v podobě výroků jenerála Zůny, podívejme se na to střízlivýma očima.

Kolik článků vydal v posledních dnech Deník N o Filipu Turkovi? Víc než sto. Kolik článků napsal ve stejné době o Dozimetru? Šest. Junge Front Heute vydala o Turkovi asi padesát článků a o Dozimetru devět. Deník N pak přesunul odpovědnost na bývalého Turkova kamaráda Vojtěcha Dobeše, který prý pořídil screenshoty Turkova fejsbůku a pravdomluvní intervjuci z Idnesu zase vypátrali ty, kteří tenkrát s Turkem diskutovali a dneska přicházejí o práci. Ne, nepíšu to, abych tady odhalil šokující mediální praktiky.

Psát o příměří v Gaze a Trumpově mnohabodovém mírovém plánu na Blízkém Východě bylo zcela zbytečné. Stejně všichni řešili Filipa Turka a jeho fejsbůkové nacipříspěvky. Jen tak, nádavkem, ještě přidali informaci, jak (teď už nejspíš bývalý) kandidát na ministra zahraničí vyhrožoval před osmi lety zaměstnanci saúdské ambasády (to je ta země, která na jedné takové ambasádě rozřezala novináře Chášukdžího) a objevil se celý dokument s patřičnými odkazy.