Když si dneska přečtete nějaký článek o bývalém režimu, který píše nějaký znalý mladý a krásný historik, který v tehdejší době strašně trpěl i když se narodil po roce 1990, tak z toho máte dojem, že komunistický režim byl co do beznaděje něco výjimečného, co tu nebylo nikdy předtím a nebude nikdy potom. Jako by si tento režim v roce 48 přivezl nové obyvatelstvo, které bylo v roce 1990 opět odsunuto. Předtím tu žili jiní lidé a potom také...

Víte co mě v poslední době nejvíc facinuje? Jak robustní svět naši předci vybudovali. Jak dokázali už tehdy dávno dát dohromady tak dokonalé zásady organizace, naděje, víry i systému, že to pořád ještě drží. Jan Keller kdysi psal, že sociální stát se hroutí, protože je na něj poprvé útočeno ze všech stran a jsou pilně podkopávany všechny jeho pilíře naráz. Petr Hampl už dlouho popisuje postupný rozklad všeho funkčního a předpokládá další hroucení. Už čtyři roky zde na Kydech popisujeme z různých úhlů příznaky budoucího průseru, ale ono to pořád drží. 

Když zde Vidlák pustil na sklo můj zážitek z poslední jízdy se starým, hloupým a nehezkým autem, stručně řečeno s křápem „ze staré doby“, netušil jsem, kolik se najde čtenářů, kteří se podiví či dokonce pohorší nad mou smělostí ponechat naloženou soupravu volně svištět bez jakéhokoli zásahu jen tak volně krajinou, vnímat pouze krásu probouzejícího se letního dne, těšit se z ranního „letu ke slunci“ (silnice z Varů ku Praze směřuje velmi zhruba na východ). 

Ve čtvrtečním  článku jsem se snažil popsat, jak vidí Evropu v Rusku. Snažil jsem se vysvětlit, že Rusko nemá přirozené hranice, ale také to, že hraniční čáry nejsou určeny nacionalistickými, ale strategickými důvody. Snažil jsem se vysvětlit, že suroviny tečou z Ruska do Evropy a ne naopak. Snažil jsem se poukázat na to, že Evropa pravidelně a systematicky oblažuje Rusko svými výpady a že to trvá už tak dlouho, že to v ruské mentalitě vyrobilo genetickou dispozici.

Dnes ještě jednou o postižených obcích na Břeclavsku a Hodonínsku...

Sledovali jste letecké záběry z postižených míst? 

Ve čtvrtek večer tornádo bořilo domy a v pátek nad místem lítaly policejní vrtulníky i novinářské drony.  Viděli jste ty záběry? Nejde o tu zkázu domů bez střech a někdy i bez stěn. Nejde o trosky rozházené v celém širokém okolí. Nejde o ta převrácená auta slisovaná rovnou do šrotu. Ale viděli jste, kolik práce se tam udělalo za jeden jediný necelý den? 

Během včerejška jsem dostal asi sto mailů a všechny byly stejné. Jak pomoci? Pisatelé zpravidla vyjadřovali obavu, že pokud pošlou peníze na nějaký sbírkový účet třeba od Charity nebo Diakonie, tak kupu peněz sežere administrativa nebo se budou přidělovat podle uhozených kritérií. Obraceli se na mě, jestli nebudu třeba také organizovat nějakou sbírku, případně jestli nevím o někom konkrétním, komu by mohli poslat peníze přímo. 

Začnu jednou včerejší událostí, kterou bych jinak nebral v potaz...  Včera bylo hrozné dusno. Naprosto příšerné. Teploty přes třicet stupňů, ani lísteček se nepohnul a my vyskladňovali na sile jednu z posledních komor loňského obilí. Obilí v komoře se v zimě chladí a protože má obilí docela slušné izolační schopnosti, mají zrníčka ještě dneska tak 15°C.  Spustili jsme dopravníky a po deseti minutách z nich začala dole crčet voda. Obilí bylo dost studené, aby o pár stupňů ochladilo plechy elevátorů a na nich se začala srážet voda. 

Na dnešní článek mě navedl náš čtenář Margon, který mi po dobrém vyčetl, že jsem na 22.6. dal článek o popravě českých pánů a nikoliv tu novodobější vichřici, která do značné míry určuje i dnešní dějiny - německé přepadení Sovětského svazu. 

Odpověděl jsem mu krátkou glosou, že toto přepadení je z mého pohledu nudná a stále se opakujíc část evropských dějin, která tu za posledních tisíc let proběhla už tolikrát, že mi vlastně nestojí o tom psát. Ale červíček zahlodal, i řekl jsem, že si plán Barbarossa trochu porovnáme s těmi předchozími podobnými plány. 

Málokdy přetiskuji na Kydech články vyšlé někde jinde, ale dnes udělám výjimku.  Na Nové republice vyšel podle mě vynikající text Petra Hampla, který za sebe podepisuji od prvního do posledního písmenka a říkám že jsem s Hamplem na stejné vlně. 

A nyní Petr Hampl osobně: 

V Prolomení hradeb přirovnávám novou aristokracii k vrcholovým fotbalistům. Je to jenom přirovnání. A jako každé přirovnání, ukazuje, že obě ty společenské vrstvy mají něco společného. Ale jenom něco, v řadě jiných ohledů se naopak liší.

...aneb  variace na nikoli renesanční téma…

Už jste někdy zastřelili koně?

Já nechtěl, bránil se, … ale musel.

Nebyli to koníci z masa, kostí, šlach a krve, zabalení v chlupaté kůži. 

Byli železní, schováni pod zářivě bílou směsicí železa a plastu jménem Akrylonitrilbutadienstyrén, zkráceně ABS, ze kterého se dnes většinově lisují karosářské díly aut.