Uviděl jsem ji stát na krajnici.

… po třiceti letech… 

Stála na stejném místě, jako tenkrát. Svěží větřík jí foukal do volných plátěných šatů v barvě nebes nad námi. I s těmi nadýchanými bílými mráčky. Před paprsky pálícího slunce ji chránil odrbaný slamák, vlasy do pasu mírně prošedivělé, úplně stejně jako tenkrát. Ruce složené na břiše, jakoby v nich držela mimino, namísto něj v náruči kytici kopretin…

Máme léto. I když jsem si letos hrábl na dno při žních, přesto jsem stihl se svými ratolestmi nějakou tu dovolenou a zatímco čtete tento text, nejspíš už máme postavený stan na jedné takové nepřístupné plošině uprostřed Tepelské pahorkatiny a hrajeme si na týden na Robinsony.  Mám teď na chvíli lidí plné zuby a potřebuju kromě rodiny nikoho nevidět a hlavně neslyšet. V následujícím týdnu jsem nedostupný zcela a úplně. Jsem mimo internet i mimo civilizaci. A protože i Kydy potřebují dovolenou, budou vycházet prázdninové a dovolenkové texty od Targuse a Godota.

Tož jsme měli v republice šéfa amerického zamini Pompea. Krátká dvoudenní návštěva, setkání s ministrem zahraničí, návštěva senátu, pokec s premiérem, pár zdvořilostních frází se Zemanem a odlet. Nějaké ty policejní manévry kvůli vzácné návštěvě, ale jinak klídeček. 

Krátce shrnu, co jsme se dozvěděli... 

Včera jsem se v rámci práce potkal s člověkem, který je prakticky od začátku u českého programu průmyslových hnojiv. Je to už osmdesátník, ale závidím mu jeho vitalitu. Stále je zaměstnaný u Andreje a vzhledem k jeho zkušenostem je v  dnešní době kindermanažerů nepostradatelný. Jakékoliv hnojivo vyráběné u nás nese jeho rukopis. Vymyslel většinu současných výrobních postupů, pracoval u Explosie a když ji pak Andrej koupil, ponechal si ho jako největšího experta přes hnojivovou chemii. Ŕíkejme mu třeba Arnošt. 

Alexandr Lukašenko vyhrál drtivě běloruské prezidentské volby. Dostal přes osmdesát procent hlasů. Jeho hlavní protikandidátka Ciganovská dostala kolem deseti procent. Opozice výsledky voleb neuznala, vyzvala lidi k demonstracím a od té doby se v Minsku tak nějak střílí, létají petardy, dýmovnice, slzný plyn a už jsou i nějací mrtví.

I u nás na Kydech se vše probíralo. Mluvilo se o dalším Majdanu, řešila se role protilukašenkovské a vždy demokratické opozice,  tož věnujme tomu jeden celý den a prokydejme to pořádně.  

Minule jsme z pohledu zemědělského řešili Rusko. V svém článku jsem se snažil ukázat, jaký vliv má v dnešním světě každá maličkost a jak naše zemědělství hladce "odskákalo" zavedení protiruských sankcí. Když to celé zjednoduším, sankce proti Putinovi zaplatili zemědělci a chovatelé v naší skvělé sluníčkové a pokrokové EU. Skoro bych si troufal tvrdit, že průměrný obyčejný ruský Ivan se ze sankcí otřepal rychleji než obyčejný ojrópský zemědělec.  Tolik k Rusku. 

Dnes probereme Čínu.

Mám tu reportáž vrytou pod kůži juž někdy od roku 2015.... Tehdy tak nějak končily boje v Donbasu a původní horký konflikt plný velkých bitev o mohylu Saur či o doněcké letiště se změnil v poziční. Hranice se víceméně ustálila, z jedná strany na druhou létaly různé projektily, vyvíjel se silný diplomatický tlak na obě strany ohledně dodržování minských protokolů, které se stejně nedodržovaly. 

Dnes si dáme jednu horkou aktualitku. Koneckonců, je nejvyšší čas znovu prokydat situaci kolem koronaviru a já pro to mám moc pěkný úvod. Můj kamarád Ekonomický migrant, který bydlí ve Vidlákově o kilometr dál měl (a ještě má) na návštěvě tcháne s tchýní, kteří pocházejí od hradu Rabí. Přijeli po dlouhé době potěšit se vnoučky a rodinnou idylku včera narušila zpráva z médií, že v Horažďovicích ve středisku následné péče má dvacet lidí koronavirus. 

Tchán tam byl toto úterý na návštěvě u jedné spolužačky ze školy, která se tam dokurýrovávala. 

Včera jsem popisoval situaci těch, kteří svou brázdu v dějinách už ukončují. Kteří zjistili, že jim dvacet až padesát hektarů na plnohodnotnou obživu nestačí a přes všechny sliby a příklady ze zahraničí u nás nikdy nebudou žít z malé farmy. Psal jsem o těch, kteří to tedy nějak doklepou, možná to alespoň někdo předá dětem či vnukům, ale stejně to za pár let vezme svůj konec, protože jen olbřímí velikost je dneska dostatečně velká na efektivitu, byť je to někdy za každou a nevratnou cenu. 

Na "moje" silo jezdí ve žních opravdový skanzen. Staré Zetory, staré vleky. Vždycky vyhlížím takového statného sedmdesátníka, který má vlek za traktor bez hydrauliky a zdvihá korbu k vysypání pomocí vzduchových válců. Jiný malý zemědělec zase na své pětituně vzadu nasadí kliku a zvedá korbu pomocí ozubených hřebenů a převodovky. Vlečka z roku 1958...